Že neznámému plujem vstříc, ó drahá,
tím více milujme se v nejistotě!
Co budem pak, až duch dá „s bohem“ hmotě,
až rety polibků se zřeknou blaha?
Snad břečtan – v nás táž objímání snaha,
jež pojila nás k sobě ve životě,
snad vzduch – a v stejné zachvějem se notě,
jak teď má dlaň když po tvých ňadrech sahá.
Snad kámen – spolu budem ležet kdesi,
snad vlna – těkat budem mezi lesy,
snad ptáci – jedné zpívat na haluzi!
Ať změnou v změnu, míti budem sebe,
dlít v jednom vzduchu, zříti v jedno nebe:
Tak, co zvem „smrtí“, nemá pro nás hrůzy.