Kdo, přírodo, rozrývá tvoje boky,
nového žití aby vrh’ tam símě?
Jak Herkul neseš klidně svoje břímě,
vždy pučí stromy a vždy vrou tvé toky.
Hrom duní z dálky jak vzdálené kroky...
Bůh neznámý snad přepad’ tě, když v zimě
jsi spala, zlekána teď zvedáš týmě,
na tvářích růží nach máš přehluboký.
Tak snil jsem. Jarní bouře přešla právě,
a černé stromy mokré deštěm zřely
v azurné nebe. Kdes pták hlučně zpíval.
A na západě rudé ve záplavě
stud země mřel a velký měsíc skvělý
na ňadrech země v slzách tvář svou skrýval.