Já viděl měsíc na moři. Jak lilje, když se vynoří z vlny, tak sladký byl a snivě kouzlaplný.
Nad peřejemi jen se mih’, jak odstrčil by hřeben jich nohou, tak stříbrný on kráčel pod oblohou.
Výš, stále výš spěl pomalu a sypal hrsti opálu, pruhy táh’ po vodě a chvějné, zlaté kruhy.
Teď jako heraldický štít se v modrém nebes poli kmit’, pod ním tlum vlaštovek táh’ nad zrcadlem vodním.
A bledší stoupal dál a dál, že jak stříbrná vypadal míska na ovoce, jež na stole se blýská.
Stín dlouhý, světlý pod ním vznik’, mně připadal jak almužník, v kápi jenž šedou svoji, vybledlou tvář stápí,
a před nocí jenž, kněžkou svou, jda zvolna cestou mlhavou, davu penízky hází ukláněje hlavu.
Loď naše přihnala se blíž a měsíc k ní se sklonil níž; v stínu se zdál tu sedět bílý na komínu.
Na stěžně teď se vyhoup’ hrot a vypadal jak Pierrot bílý – nám do kajuty civěl rozpustilý.
V sklo ťuknul prstem průsvitným, pak v komínu se ztajil dým; hrál si, jak škrabošku by z černých krajek vzal si.
Rybáku, který z hlubiny táh’ sítě, jako šupiny záři svou vrh’ a šklebnou smál se mu pak tváří.
Kde milenci se líbali a v objetí se shýbali, šlehnul a jako naschvál s místa se jim nehnul.
A černochu, jenž datle krad’ z rozpáraného pytle, vpad’ rázem v zrak, že se ulek’ a převalil na zem...
Do sklenky, z které vypil gin náš kapitán, vrh’ světlý stín, s ráznou že kletbou od úst on ji hodil prázdnou.
A měsíc smál se, smál a smál, po provazech a lanech hrál, s písní my jeli mořem v zlaté jeho třísni.
Cookies on Poetry Cove