Kol hřbitova jsem šel, tu z hrobů nitra
hlas temný slyšel jsem: Dnes nebo zítra!
Krok bludný musil zastavit jsem maně,
o zeď se opříti, v skráň složit dlaně.
Den tichý byl, kraj slunný, v jasu, vůni
se rovnal listnaté a květné tůni.
Zdi hřbitovní netřesku byly plny,
za nimi hrobů zelenavé vlny.
Kol tymian na hrobech voněl s mátou,
plál v trávě pryskyřník korunkou zlatou.
A ticho sváteční, že hlasným ruchem
zněl jepice let křišťálovým vzduchem.
V to ticho hluboké letního jitra
jsem slyšel poznovu: Dnes nebo zítra!
Tak jasně v hřbitovní to znělo hluši,
a jako kámen kleslo to v mou duši.
Ó hlase výstražný, ode dne ke dni
zníš v ticho lesní i do vřavy všední!
Vždy ob čas vracíš obrovskou se vlnou,
kde orgie svou pozvedá číš plnou;
zníš v šero chrámů i v učence kobu,
do ruchu trhů zníš memento hrobů,
do chaty chudých útěchou a lékem
a za paláců vrata hrozby jekem:
Tak v zápas života, do vřavy dravé
hrob slovo poslední má – a vždy pravé.