Ten tichý večer letní
mou duši v sítě chyt,
že řek bych: Parko, přetni
v ráz mého žití nit,
květ dvojí na jednom stvolu,
ať radost splyne v bolu
a v hudbu spolu
i myšlénka a cit.
Tak zajít a tak zmizet,
jak vůně, ton a dech
a vrchovatě sklízet,
cos tušil v zlatých snech,
kdes kosem v houštině výsknout,
červánkem rosou pak blýsknout,
u vesmír trysknout,
a dál žít v atómech!