Když večer plný lesku, plný vůně
se sklání k zemi v záři zlatých hvězd,
vzdech smutný náhle lesem lká a stůně
a stín se plíží úžlabinou cest:
tak rovněž, když je duše plna blaha,
vzpomínka lásky když má u ní stráž,
v ráz anděl smutku černým křídlem sahá
ti do strun srdce. – Proč, se darmo ptáš.
Ne, že by to snad tucha žalu byla,
jež číhá kdes a chce nám srdce rvát,
v svém štěstí se to duše zamyslila
jak mladá Peri u édenských vrat;
toť zbytek pouta, v němž se chvěje noha,
toť prach, jenž našich křídel sklání vzlet
a volá: Nechť i stojíš vedle boha,
jsi země syn a musíš, musíš zpět!