Jde po špičkách v dál prašnou silnicí,
v park zabočí do zrezavělých vrat,
tříšť barev stříkne v listy vinici,
v shluk sžene ptáky na suchopár lad.
Mhy záclony rozvěsí nebesy,
buk sžehne v rubín a dřín v amethyst,
sta pavučin v hvozd ztmělý navěsí
a prachu nahází do prázdných hnizd.
Řeřábů zrnka splete v růženec,
jej položí na stupně božích muk,
u hřbitovní zdi čeká, zmdlený žnec,
ve větrniček dumá nesouzvuk.
Měsíci kalné oko zastírá
a nepropouští parou záři hvězd,
a všady stojí, kde se umírá,
a všady letí, kde co puklé jest.
Do kštice ženy vetkne bílý vlas,
na muže bradu dýchne první sníh,
šíj skloní k zemi, zastře plný hlas,
řeč volnou spoutá, ztlumí hlasný smích.
Má temnou poesii zhynutí,
dech sprahlých myrt a routy ze zahrad,
má smutek v táhlém větru zívnutí,
v němž všecko šepce, sténá: Spat, jen spat!
Ten půvab byť jsi prožil, nechť jej znáš,
zas k srdci sáhne hluboko až k dnu...
Ty cítíš, tkáti vlákna na rubáš
z hedbávných minulosti sladkých snů.