Ó děsná tváři, opletená zmijí!
Škleb záští, bolu křeč se v tobě svíjí,
ó chmurná příšero! ó masko!
Duch ptá se, v hrůzu tvoji zrak svůj chýle,
kam, soucite, tvé prchlo křídlo bílé
a kam tvé zlaté křídlo, lásko!
Či všecko zde juž končí v hněvu, v pláči?
shas’ slunce jas a ztichla píseň ptačí?
Mluv, masko, jsi ty symbol světa?
U cíle života, u jeho prahu
zřím v tazích lidí všech rys tvojich tahů,
jenž volá na mne: Po všem veta!
Ve první vrásce, v dívčím líčku bledém,
ó Meduso, s tvým setkávám se sledem
tak jako v prvním šedém vlase;
ve prvním zklamání a v prvním trudu,
stín rozkoše, jenž v srdce hází nudu,
a v křeči smrti zřím tě zase!
Ta čistá radost není pro nás více,
v zdroj každý stín pad’ tvojí chmurné kštice,
ó přísné božství plné hrůzy!
I Hellas, narozená v moři světla,
když jásala a pěla a když květla,
tvou cítila přec těžkou chůzi.
Jak teprv my, jimž pochybnost je věnem,
jichž příchod na svět uvítán je stenem?
Ó strašný jícne beze hrází!
Tak o poledni, když vše v jasu plane,
mrak černý náhle na obzoru stane,
v luh zkázonosné stíny hází...