Vše žádá symbol, všecko chce své slovo.
Co ty chceš, masko bolesti a děsu?
Tvář ženy zřím, leč oko titánovo,
chlad žalářů a plíseň dávných lesů
mi vanou v tvář, až před tebou se třesu.
Co do Gracií v lahodných těl sklonu
vlil Hellen krásy, půvabu a něhy!
Z Milošské paní jaké moře tonů
se line, boků mramorné vy sněhy,
po letech jaké vrháte v hruď žehy!
Snad všestranný chtěl Hellen vysloviti
též vděku, něhy, krásy opak pravý,
tak zbásnil tvář, z které se hrůza řítí
a kterou krev se ve všech žilách staví,
smrt v šklebu v líc jí dal a zmij kol hlavy.
Čím Zlo a Zmar člověka žitím kruší,
co koktá Beznaděj, kdy všecko zmarem,
v tu masku vtělil zoufající duší,
žil napjetím i tepen žhoucím varem,
co srdce trhá nejostřejším spárem.
Tak nevděk dětí i milenců zradu,
zmar jmění, krvesmilství plné hrůzy,
skřek bídy geniovy, vínky v pádu
s hlav královských i k ideálu chůzi,
jež marně chábne, vložil do Medusy.
Ten mistr jistě lidštější byl, větší
a já ho zdravím touto písní svojí.
On viděl kosmu zvrat v poslední křeči.
Jej vidím, u bran Věčnosti jak stojí
a Boha ptá se: To jest prací tvojí?