Nechť všecko se ztrácí,
květy i ptáci
za svojí prací,
příroda věčná spěje vždy v dál,
co v jara smíchu
a v léta pychu,
to nyní v tichu
děje se v hrudi hvozdů a skal.
Dřív život skvělý,
tichý teď ztmělý,
rozdíl to celý,
život však jeden bez konce vře;
ten kdo se rodí,
ten kdo zde chodí,
ten za nímž hodí
poslední hrst ve zoufalé hře:
Všickni ti spolu
v plesu i bolu
na jednom stvolu
květy jsou, které sfoukne jen čas,
zde jen se mihli,
slunce svit stihli
a pak se zdvihli
v hvězdnou říš, v mlhy, v azur a jas!
Ať vše se ztrácí,
květy i ptáci,
ty za svou prací
dále spěj klidně, vteřiny host,
na věčna hávu
při jednom stavu
vesmíra slávu
spolu tkáš nevěda – měj na tom dost!