Nyní, když nám začínají
kouzelné dny podjeseně,
počasů kdy hravé změně
smysly snadno podléhají,
věříme spíš, co by jindy
nemožnou nám bylo bájí.
Měkčí jsme a důvěřiví,
shovívaví v cizí štěstí,
říci dáme si a vésti,
ba v labyrint lásky lživý
jiným pomocné dát ruky,
duch se ani nepodiví.
Vděčně úsměv přijímáme,
vlídný pohled a stisk dlaně,
k činu sáhnem odhodlaně,
o který se odpor láme,
béřem z ruky losu číše,
tu, jež dává, tu, jež klame.
Jak jsme ztichli! V doznívání
lonských bouří je nám sladce,
pedanty jsme dnů i práce.
Marno... Žití se nám sklání.
Darmo, kde nit jeho končí,
maskovat dnem usmívání.
Budiž! Kouzlem zimních snění
táhne trpká vůně máty,
dojdem v stopách snů a ztráty
k Pathmu všeho utišení,
kde v sen jeden všecko splývá,
co kdy bylo, jest a není...