A nedat ztrpčiti si radost z díla svého.
Vždyť každý, co jen můž’, ze slunce zachytí,
jež Krásou jmenujem’, tu radost na něm z všeho
si nedat ztrpčiti.
Na vlastní podstati vždy z nitra pravdivého
si sladkých písní zdroj dál nechat perliti,
než, atom, splyneš zas k dnu moře bezedného.
Tu chvilku života tak sladce líbezného,
nač dát si otrávit? Spěš číši dopíti!
A smrt když na dně v ní, ze srdce nezdolného
jí ani slední mžik života pozemského
si nedat ztrpčiti!