Je velká, svatá chvíle zrání,
kdy v sílu zvolna houstne vděk,
kdy slunce, bůh, se k zemi sklání,
jí žárný vtiská polibek.
Květ dokonal a opadává,
pod listu skrytem bují plod,
na kosu čeká velká tráva,
vysychá močál kolem vod.
Vstup zvolna v duše svojí nitro
a srdci na dno pohledni;
teď minulo juž snů tvých jitro,
čas valně kráčí k poledni.
Teď čin v tvé duše nezraje-li
a zpěv když nemá ozvěny
a srdce lásky, život celý
je provždy, provždy ztracený.