Nad jakou propasť zavěsil’s, ó bože,
to naše krátké, malicherné žití!
Ctnosť položil’s na kopřivové lože
a růže rozkoše jen z hříchů svítí.
A ctnosť jest jméno, prázdné nic a pojem
a rozkoš požitek a smyslů kvasy.
Ctnosť, duha rozepjata nad vodojem
jen v slunci stroucí barev luzné krásy.
A slunce zhasne, vodomet dál tryská...
Kde tvoje duha? – Stíny svět kol plní.
Ctnosť jako hvězda na blankytu blýská
a srdce, fontan, vře a dál se vlní.
A v tichou noc dál žaluje svou tíseň;
mně rožněm Vavřince jest tvrdé lože.
Což neslyšíš fontanu, lkavou píseň?
Nad jakou propasť zavěsil’s nás, bože!