Jak Faust kdys pravil k okamžiku:
„Jsi krásný tak, ó neprchej!“,
a přece musí s písní díků
jej v let dát Hor a plachý rej;
nechť všecko dá, co dáti může,
vše blaho, radost nejvyšší,
vždy z hrobu rostou jeho růže,
vzlet bouří – pak se utiší.
Byl! – Ale božství spravedlivé
mu dalo vlídných bratrů víc,
on ve vzpomínek tiši snivé
se ztrácí, sladký sen a nic.
Však druhý za ním rychle chvátá,
a můžeš říci: Horší jest?
„Tak dávají si vědra zlatá“
a plná azuru a hvězd.
Být vděčný za vše, slední podíl
je všeho zde a doufat zas;
kdo toto v misku sudby hodil,
vždy najde nové zory jas.
Byl krásný den, můž’ krasší vzpláti,
a byť i nevzplál, vem’ jím vděk,
se stromu žití může sváti
v klín plod ti nových myšlenek.
A nových snah a nových vzruchů,
v nichž zdiven vlastní poznáš cíl,
až k nohám hledneš Zeměduchu
se vzdechem na rtech: „Dík, já žil!“