Jak dravec v spáru osud nás drží
nad věčna strží.
My v děsu, strachu, chvějem se v křeči,
proud v hloubi ječí.
My k výši zvednem v bolesti zraky,
tam těžké mraky!
Nás dravec shltí jiných jak hejna?
To rána stejná!
Či spadnem v propast, dole jež zívá?
Taj všecko skrývá...
V spár dravce každý pevněj se chytí...
To přec jen žití!