V park poesie velký, světu ztracený,
rád zbloudím a tam chytám všecky ozvěny,
jež se v listí třesou,
jež se s větví nesou,
jásající i ty stlumeny.
Rád vyzníti je nechám v srdci moderním,
ta echa velkých otců, dlouho o nich sním,
v posled všecko žití
k nim se zpátky řítí
labyrintem kosmu tajemným.
Ó mystičtí vy ptáci luhů edenských!
Ó že hlas váš se ztrácí v hlahol náš a smích!
Křídla hvězdotkaná!
Rána sladká mana
prší z vás, ji zbožně chytám, tich.
Co z hluboka kdy znělo, já jsem v duši chyt’,
váš každý atom zářný, každý třpyt a svit.
Čeho více třeba?
To je dosti chleba
na píď, kterou zovem žít a mřít.