Nač postavil’s nás v národů šik, Bože?
Ne za šašky přec nebo za posluhy!
Proč tedy stále tento žernov tuhý,
chléb okoralý, slzou vlhké lože?
Proč v hrudi vlastních bratrů steré nože?
Proč ve snách pouze nové slávy duhy?
Proč v myšlénkách jen k novým činům vzpruhy,
když jiným při všem jsme jen za rohože?
Proč jiskry ducha dal’s do české lebky?
Proč sílu, křepkost vložil’s v svaly naše,
když poroba nám stojí u kolébky?
Zda nebylo by lépe pro nás, býti
jen tupým davem, jenž v jhu schýlen plaše
se ohlíží, rád, když jen může žíti!?