Ach, co v nás jako velký poklad leží,
je ryzé, svaté, nesmrtelné, svěží,
čas nezdolá to, život nepodlomí,
to roste dál jak staleté ty stromy.
Prach na to časem ovšem všednost střese,
řev ohluší to v bolesti jak v plese,
však v tichu noci zas to vstane ryzí
a žije s námi a svět vůkol cizí.
Jen v tom jsme něco, co jsme vykonali,
nechť malou službou pro věčnosť jsme spjali
kdes k sobě srdce. – Pouze něco míti
a o to chvět se, pečovat a bíti!
V tom celý život srdce jedno získat,
až celé naše, pak může krev tryskat
až k obloze! Ret víc pak nezakvílí,
my jedno srdce měli, my jsme žili.
A sedět v trudu – je pak úkoj pouze
a sedět v práci – to jsou křídla touze,
a všecko jedno slovo těch úst zváží:
Mé srdce! Duše moje! – A to blaží!