Sleť tedy již
a nenechej mne čekat – – –
již je to tíž
se stále tebou lekat,
po plodech Tantala jen chvějným okem těkat!
Duch můj chce žít
a srdce mé chce tlouci!
ret můj chce pít,
co v změně nehynoucí
dá život nesmírný a hřející a vroucí!
Jsi stará Smrt?
jsi nutný všeho konec?
Jsem zvěř? Jsi chrt?
Jsem lup? a jsi ty honec?
Na úder čekáš jen, na pohřbu mého zvonec?
Či je ti vhod,
že mám se stále řítit,
tvůj lesklý hrot
na šíji stále cítit?
a nemám odvahy sám do dlaně jej chytit?
Což, přelude,
nezmizíš přece jednou?
což nebude
kdy pausy v muku bědnou?
což ruce andělů se v štít mi nepozvednou? – –
Sleť tedy, sleť! –
Však ty se nehneš ani!
Uznej a hleď,
toť horší umírání,
tak z noci k jitru až tě tušit nad svou skrání!
Nuž tedy viz,
jak tobě se již směji!
Již zmiz, či vis,
já dál svou píseň pěji,
tu hroznou úzkosti a děsu epopeji!