Zas jednou do mých snů se díváš
svým břitkým hrotem
a nejvíce se rozechvíváš
mým nad životem,
když nejvíc chce se vzpnout a rašit,
sny mého blaha začneš plašit.
Ať schýlen nad moudrostí věků,
nad pěvců dumy,
neb v propast sladkých ženských vděků,
tvůj hrot vždy umí
mně blaho otrávit, mne děsem mrazit
a zdeptaného s výše k zemi srazit.
Jen pomyšlení, v týl můj náhle
že slétneš břitký,
mé světy zhroutíš neobsáhlé
i snů mých kytky,
nit žití mého přetneš v okamžiku,
v žluč nektar změníš sladkých dívčích rtíků:
Mně tebou rozkoš ukradena,
již urvu skokem,
mně tebou radost otrávena
jest každým rokem,
vždyť vím to, stále nade mnou se míháš,
a číháš, číháš, ustavičně číháš!
Tu často sním: Jsi fantom pouhý
mých bědných nervů,
a cítím, vrah jsi každé touhy.
Však tíž tu servu!
Nuž bodni! – Darmo! Znikáš do oblaků
a třpytnou hvězdou jen se míháš zraku!
Dál musím žít, dál nést své břímě,
se vléci prachem,
své s chvěním podávat ti týmě
a mříti strachem,
že nedopíši poslední svou sloku,
že zasáhneš mne v lačném tygra skoku!