Nade mnou visí v noci, ve dne;
svůj dvousečný hrot stokrát zvedne
v mé dumy i v můj tichý cit. –
Ó, jak se toho meče zbýt!
Na vlásku visí, okamžikem
můž’ sletět... Co zde v tužby vzlykem?
Ta nezadrží jeho spád,
když síla zniká napořád.
Na chvíli, zdá se mi, že mizí
kams v dálku, dohledu již cizí,
však rázem, než se naději,
jest konec klamných nadějí.
A přede mnou se znova zvedá,
já cítím, jak mé srdce hledá,
ať v snění nočním, shonu dne,
a já se ptám: kdy dopadne?
A chtěl bych pracovat a žíti
a stále zřím tu tenkou níti,
na které visí ostrý meč,
jak ďábla neodvratná léč.
Zvyk jsem již všemu – on však visí,
jak od let visel, teď, jak kdysi,
jak zítra viset bude dál...
a jméno jeho... Ideál??...