Srdcem tichým, klidnou myslí
v ústret budoucnosti zřím,
Damoklův nechť i meč svislý
visí nad temenem mým.
Na tenké jen visí niti,
přetrhne ji vteřina,
a meč již se dolů řítí
a mé žití přetíná.
Bezstarostně patřím přeci
v budoucnost dál mlhavou;
byli moudří, byli reci
s mečem stejným nad hlavou.
Každému z nás meč ten hrozí,
aby v každé chvíli sjel,
byli věštci, byli bozi,
proč bych já se chvěti měl?
A nechť sjede – drží posud –
bez bázně já k němu zřím,
v meč to zakuklený Osud –
a s tím se již usmířím.