Sžehnutý bleskem štěp můj nedoufal na jaro více,
příznivý zavál tu van, ze sna se probudil kmen;
tisíce pupenců nalitých do zlata na něm tu raší,
udiven zázrakem tím sčítá je bojácně duch.
Pokoj! dýší stověké u cesty vrásčité habry,
pokoj! dí houština třtin, rybníka vroubící břeh.
Nechtěl jsem věřiti více, možno že pláti a kvésti,
toto když jaro své zřím, jaká as bude pak žeň?