Když do kola se všecko tříští
v té zoufalé o život hře,
mé dílo vstříc jde době příští
na osamělé, jedné kře;
já na ní stojím, já s ní pluji,
ať sporné větry, jak chtí, dují,
ať kol to praská, vře a mře.
Vím, o mne též proud otírá se,
tu nechuť, závist, všední dým,
ryk jizlivosti v hadím hlase,
poušť, kam jen oko pohroužím.
Jdu, vydrží kra rány tyto?
Mně námahy mé není líto,
já přec jen žil – víc netoužím!