Děl’s vážné slovo, mistře, kreslíři,
když tahy moje vrhal’s na papír:
Duch bystrý pták v bod jeden zamíří,
ten chytí v ráz, v něm vejskne, zahýří
a ostatní vše – matný zjevů vír,
jen v minutě co bleskem zachyceno,
to platí ryto v budoucnosti věno.
Máš pravdu, já to dělám zrovna tak,
ty perem, slovem já, ký rozdíl v tom?
Tu inspirace slétne, Alborak
a tvoří v ráz, kam tento božský pták
svá křídla skloní v luh či pustý lom,
strom žití v květu stojí okamžitě,
a umělec před dílem svým jest dítě.
Tak děkujeme všecko vteřině,
vše črty péra, nelad zdánlivý,
jež v souzvuk lnou ku ducha hostině.
Má minuta vše svojím na klíně,
ji chytit, v souzvuk srovnat protivy,
je všeho taj – nechť ostatní jest šerem.
A takto dál jen budu živ tvým perem.