Jak můra jsem, když noční stín se dlouží,
jež do hořící lampy bije v tichu,
a jako paprsk svlačce do kalichu
v taj vnikám, jenž mne neúprosně souží.
Čím hlouběj vniká duch, čím výše krouží,
tím rychlej všecku malou skládá pýchu,
tím s větším klidem táhne svoji líchu
na roli světa a tím méně touží.
Vždy stesků míň a víc radosti vnitřní,
vždy lásky víc a méně pohrdání,
neb kdo má pravdu? Co ta pravda platí?
Noc nejhlubší je sestrou chvíle jitřní,
té zlatý paprsk cítím na své skráni,
tím roste víc, čím život můj se krátí.