V střed louky sedlo jitro usmívavé
a lehce rozčeřilo řasy trávy.
Plá východ, jak by vlasy ženské hlavy
se kmitaly v safírů tůni tmavé.
Jak průsvitné jsou břízy zlatohlavé!
Jak dubů obrysy ve vzduchu tmavy!
Jak východ hoří pln nachové slávy!
Dav bílých holubů vstříc slunci plave!
Juž tady jest! Zřím clonou ranní páry
jak dívku – zoru – porazilo na zem.
Ó sílo objetí! ó lásky žáry!
Hle, celý svět juž dobylo si rázem;
po květech, trávě tisíc perel září,
to slzy zory země na polštáři.