Často v slunce paprscích v letním vedru, často v šedé jeseně mrazné pršce kolem tebe po Karla mostě starém, Matko, jsem kráčel.
V chvatu denním kamenné silhuetty matné rysy splývaly v oku chodce, bledé líce, strnulé ruce, Syna držící v klínu.
Avšak nápis o duše dno vždy zvonil, jako hořký bez těchy zvonil balsam: Ó vy všichni, jdoucí kol, stůjte, vizte, jaká má bolest!
Často, často jiného pěvce verše v paměť přišly, zbožně ret chvěl se jimi: Dolorosa ustoupla matce Vlasti, Národ byl synem.
Šťastný pěvče, dokavad tak moh’s zpívat! Sladce můžeš v ilusi svojí spáti, tam kde svatý Vyšehrad kolébají vltavské dumy.
Horší, mnohem děsnější obraz vidím, dnes když kráčím po Karla mostě starém, matka stejně bolestná pláče v hoři, nápis je stejný.
Stejný, ještě palčivěj’ hlodá duši. Není syna v náručí matky více! Povstal hrdý, v bujnosti mládí svého. Zapírá matku.
Dokud chorý s kříže sňat dlouhé muky ležel bezduch v matčině klíně měkkém, nežli světlu otevřel opět oči z mrákoty smrti,
dokud k rtům jí sesláblé skláněl ucho, sladké řeči hlaholy znova pije, dokud vroucích pocítil tluky ňader, miloval matku.
Která sama, ubitá Dolorosa z jařma věků pozvedla skráň svou vdoví, vše mu dala, povzlety orlích křídel, titanské vzněty!
Ó jak často na Karla mostě starém zřel jsem v duchu divadlo dávných dějů, slávu krytou Mostecké věže stínem ve věnci z lebek!
Nyní kolem kráčeje vidím matku, věrna staré tradici matek – pláče! Hledá syna, národ svůj, ruce svislé vztahuje v prázdno.
S kříže sňatý bohužel nezná matky, v tvář jí šlehá bičíkem sofismatu, v drzé choutce odvěkým jejím bolům zlobně se směje.
Jindy mohl urážet matku cizák, zvykla tomu průběhem dlouhých věků, že by syn však proti ní v drzé choutce zatínal pěstě,
že by mohl za fantom humanity prodat matku, slzami která vdovy k žití zvedla mrtvého, – vryto budiž do žuly dějin!
Matka pláče! – Na hrobech syn se baví. Co mu po ní? Přežilá o ní píseň dnes je plané dětinské vlastenčení v mudráků ústech.
Vzývat lidstvo, zapírat přitom matku, chtíti v lásce objímat cizí bídu, nezřít vlastní, nad sopkou svojí křepčit k výbuchu hbitou,
psát je vlastní do dějin knihy kletbu. Lidstvo? Přijde, povstane, půjde přes vás, zdeptá, zváží, zúčtuje zmarem s všemi Nemesis velká!
Ó tu chápu velikou bolest matky Dolorosy! Nemá víc syna v klínu! Rtové mdlí jen chvějí se: Stůjte, vizte! Jaká má bolest!
Cookies on Poetry Cove