Jen lidskou bolest čtu v tvém obličeji.
Co tobě po tom, božství tvého syna
že jako slunce v krvi uhasíná,
že klnou mu a lotři se mu smějí?
Čím tobě jeho sny, jež v prázdno spějí?
Tvá slza teče, ruka tvá se spíná,
čím tobě bůh, jenž zlomen v něm jest, třtina?
Pro syna jen se matky slzy lejí.
A byť byl třeba jak ten lotr podlý,
jenž vedle něho klna zmírá v křeči,
byl přec tvůj syn a zaň tvůj ret se modlí.
Byl tělo tvého těla, syn tvůj sladký.
Tím ostatním bol tvůj být nemůž větší,
bol Nioby, jejž pouze chápou matky.