Já kráčím od kláštera
tou starou alejí,
a s jarním teplem v duši
mé sny se vracejí.
Hle, obraz matky boží
na lípě zavěšen,
a duší mou to táhne
jak dávno zašlý sen.
Ó jaký div! ten obraz
ukrytý pod květy
tam sama zavěsila
má matka před lety!
A nyní jsem se dlouho
v ten obraz zahleděl,
a v duši mojí trpkost
a v duši mojí žel.
Mním, že vyrůstá vedle
postava matčina
a na rtu jejím chví se
modlitba za syna.
To oko zarosené,
ta ústa zsinalá,
to matka, když mé čelo
naposled líbala...
A opět zvolna kráčím
tou starou alejí –
však jarní sny z mé duše
bůh ví kam mizejí!