V mé duše hloubi dřímá melodie
tak jemná, tichá, měsíčná a snivá,
jak labutě zpěv, když se večer stmívá
a žalným stonem vlna v rákos bije.
A když má hlava v ňadra Tvá se skryje,
Tvým okem duch můj na věčnost se dívá,
tu píseň zní a ton za tonem splývá,
a duše má v nich jásá, mře a žije!
To smrti předtucha! – a zní tak jemně,
jak pták by zpíval žloutnoucímu stromu
před odletem svým k jihu v zimní době. –
Ty darmo skláníš krásnou hlavu ke mně;
věř, ani věčnost nemá času k tomu,
co, Marie má, rád bych svěřil Tobě!