Však vstala klidna. Zašla za sfingu.
A krokem volným v srdci těžký žal
zpět ku Jordánu kráčel Zosimus,
lev za ním tiše s hlavou sklopenou.
Když zhasly v nebi hvězdy poslední
a rudý lem když jitřních červánků
poušť políbil, tu kmet se obrátil.
V té chvíli náhle obzor daleký
se sloupy písku víc a více tměl,
bouř zaduněla, vítr do víru
se zakroužil a zavál, zaházel
i zbytky zdí i sfingy poprsí,
hrob Marie i palmy truchlící.
A zase kráčel dále Zosimus,
lev smutně za ním... Tichá byla poušť.