I vstoupiti chtěl za ním Zosimus. Však mocný hlas jej náhle zarazil: „Hoď sem svůj plášť, neb nahá žena jsem!“ I poslechnul, plášť svlekl s ramenou
a za sfingu jej hodil. Za chvíli týž hlas se ozval: „Nuže, chceš-li, vstup!“ A Zosimus hned vešel za sfingu. Na svadlém listí palem ve stínu,
o sochy záda hlavou opřena zde žena ležela, vlas šedivý až k patám splýval přes Zosima plášť, tvář vrásek zryta temným bludištěm,
však oko plálo ohněm mystickým a duše v něm tak velká zářila, jak pouště prostor, nebes nádhera by rostly z něho. Hrůzou strnulý
stál bez pohnutí dlouho Zosimus, až po chvíli děl hlasem nejistým: „Rci jmenem boha, zjeve tajemný, proč vyhledal mne lev tvůj na poušti?
Ó rci, co žádáš ode mne? kdo jsi?“ A ona řekla hlasem truchlivým: „Jsem Marie, již zvali hříšnicí! Jsem žena, která zapomněla svět,
jsem žena, která zapomněla čas se ztrativší nad bezdnem svojich vin i nad vesmíra zářnou velebou. Šat vetchý věkem spadal s údů mých,
vlas zšedivěl, leč z tůně bolestí má duše čistá křtem slz plamenných výš povzletla nad prostory a čas! Smrt očekávám. Ráda vítám ji.
Leč v noci včera ach, snad naposled, se ozval člověk v hloubi duše mé, já zasteskla si vidět lidskou tvář. Teď, věčnost když svá křídla ohromná
nad mojí hlavou tiše rozpíná, já zasteskla po tváři člověka, a po letech jsem hořce plakala jen touhou zas, jen lásky potřebou!
A bůh se smiloval. Tys Zosimus! Tys vyrval mne kdys jícnu záhuby a v nový život první obrátils mé bludné kroky; ovšem klesla jsem
zas v propast zpět, leč tvoje památka mě vzkřísila a z ňader rozkoše mě hnala v pouště svatou samotu, a ještě nyní v žití mého sklon
smím děkovat ti! Nejen v lidskou tvář, leč v tvůj se mohu dívat obličej! Jsem pokojna a klidně umírám!“ A vzpřímila se svojím na loži.
Kmet sedl k ní, a v slzách pohnutí jí líbal ruce, vlas i obličej. A ona vzala v dlaně jeho skráň i dívala se dlouho, upřeně
do jeho očí, štkajíc ve slzách: „Ó lidská tváři! svaté tajemství! ó vznešený ty boha obraze!“ Pak ustala a zase po chvíli:
„Ó Zosime! Jak nebi děkuji, že takto mohu uvítati smrt! – Rci, co jest smrt? Jen triumf života!“ Noc vzešla zatím plna zářných hvězd.
Tu Marje vstala: „Pojď, chci naposled zřít nebesa, pojď, toužím naposled v hvězd legiony vnořit duši svou a opojit se krásou oblohy
a dálkou pouště!“ Vyšli před sfingu, na stupeň polo pískem zavátý si ruku v ruce klidně usedli; však nemluvili – pouze chvílemi
vzdech tajemný, neb výkřik podivu z jich ňader ticho pouště rozvlnil. Ó jaká noc! Ó jaké tajemství! Pod pláštěm hvězdným velké duše dvě,
žíznící věčnou touhou poznání se opíjely nebes nádherou! A jako ze sna štkala Marie: „Mám loučiti se nyní s oblohou?
Půl věku lidského jsem četla v ní, s ní mluvila! Teď mám jí „s bohem“ dát? Ó Zosime! Ó pověz, co jest smrt? Mně zdá se, tento prostor ohromný
že v moje ňádra zvolna stupuje, že večernice záře míhavá se pomalu v mém oku zažíhá, dech, který světy v dálku pohání,
že unáší mne zlatou perutí!“ A mlčky zase dlouho dívali se v hvězdné nebe... Noc juž míjela, tu k Zosimovi řekla Marie:
„Teď odejdi! jak sama žila jsem, chci umřít sama! Jdi, jsem smířena! Až jitřenka se vznítí na nebi, mne nebude! Můj hrob jest připraven.
Bouř zavěje ho. Vezmi s sebou lva, jak mně on tobě bude přítelem! Jdi! hvězdy blednou, vítám červánek!“ A plačíc padla jemu v objetí.
Cookies on Poetry Cove