Teď vstala Marie. Sen dotknul se svým prstem výstražným těch vábné krásy snících rozvalin, žel rozvalin – a přec tak čarovných!
I přejela si rukou obličej, jak zapudit by chtěla těžké sny, a miláčka, jenž spal jí na prsou, dál pošinula. Dlouhý, černý vlas
přes mramorová, oblá ramena jí rozvlnil se v sterých prstencích a padl k prsoum, která vlnila se jak dva květy vodních lilií,
když prudký vítr zčeří hladinu. Zrak plný vlhkých stínů hlubokých, jak v nekonečnou dálku napjatý, na jednom utkvěl místě, jeho lesk
tak jemně rosný byl, jak ve slzách by stápěl zpola zlatý paprsk svůj. Žár vášně v krbu jeho dohořel, a pouze něha jemným teplem svým
a klidem snivým touha skojená v něm azurnými hrály jiskrami. A celé tělo vzdušné, průsvitné v před sklonilo se, třtina ohebná,
a jak lilie hebká lodyha, když nočních vánků čilé hovory, a chvění vln, a stromů slavný šum jí oznamují, kníže půlnoci,
že bledý měsíc vyšel nad hory, a že juž černých sosen skupení svým mihotavým stříbrem oblévá. Šat průsvitný v malebném neladu
tvar boků jevil lehkým nádechem, a kam nestačil bílý jeho lem, tam stíny černých vlasů havraních své rozhostily vlny soucitné.
Ó byla posud krásnou žena ta, již zvali hříšnicí. Ó jaký div, že tolik milovala! Jaký div, že v skvostnou vázu těla jejího
tak rád vrh každý ctnosti svojí květ! Však větší div, že ona žíznila, že stále prahla, stále toužila a hledala, že nikdo neskojil
ten sopečný žár srdce jejího! Teď na kraj lože sedla v myšlenkách a obrátila hlavu ku stěně a zachvěla se prudce. – V zrcadle
svou uzřela tvář – ale bylo jí, jak někdo jiný kynul by jí vstříc z té ocelové plotny hlazené; těch očí výraz mnohem hlubší byl,
jak duše sama hleděla by z nich, a duše ta pod tíží bolestí jak úpěla by v marném zápase! A jak by sobě věřit nemohla,
že ona to – ne fantom jejích snů, se stolu vzala prudce zrcadlo a ještě hloub v šer jeho nejistý se vnořila, jak svému obrazu
by na dno duše chtěla dohlédnout. Tím prudkým náhlým těla pohnutím spad lehký šat jí s ramen docela; i nezvedla jej, hrdá v kráse své
zde stála jako socha antická, jak Psyché kladouc tiše útlý prst na uzavřené, mlčenlivé rety. A hledíc do zrcadla snila dál.
Kýs cizí, posud nepoznaný ton se náhle ozval v ní, kýs cizí ruch, jak poupě, když má otevřít se v květ. Tak plavci jest, když v dlouhé pouti své
tím nekonečnem němých, tichých vln po sterých bouřích, mělkých písčinách a strmých skalách, vírech hltavých, ve slunce sklonu v dálce obzoru
pruh černý uzří stále rostoucí, a neví, zda to břeh či oblak jest. I vzmužila se. Chtěla ousměškem se jako ptáče pestrou perutí
nad pochybností vznésti hlubiny – leč přísný soudce nitra jejího jsa vzbuzen jednou, nestišil se víc, svůj napjal luk, jenž sluje svědomí,
a deštěm šípů, ostrých výčitek, zachvátil v letu ptáka rozmaru, že s křídlem svého smíchu zlomeným pad ve propast, jež sama vládla teď
jí v duši prázdná, hrozná, nesměrná! A jako jarní kvapná povodeň, s hor roztavivší sněhu laviny, a v slujích skalin spících ledu kry
se valí, rostouc každým pohnutím, rve keř i strom až s divým rachotem přes bradla chlumů letí v údolí a strhá rázem hráze ochranné,
kterými člověk tichý rybník spjal, a tento, tuše rodný živel svůj, mu letí vstříc a klesne v objetí a spojen s ním se krajem rozlije:
tak stále více, stále mocněji a bouřlivěji rostl příval ten. Jak ochromil dřív ptáče rozmaru, tak zaplavil teď hráze rozvahy,
a veliký, jak moře prasvěta, svým valným proudem trpkých výčitek nad prázdnem její duše hučel sám! Číms posud byla, hřímal hlas ten v ní;
lid na ulicích hříšnicí tě zve, a čím tvé srdce v tiché půlnoci? A Marie, ač nechtíc, zrakem svým síň přelétla – dne ostrý, bílý svit
tak střízlivý, bez barev kouzelných, jí bodal v duši; v lampy plápolu jak jinak hrálo, lesklo, třpytilo se všecko září, vůní opojnou?!
I zachvěla se hrůzou Marie, a v zrcadlo jak znova pohledla, tu zděsila se vlastní krásy své, a v plaché tísni zvedla závoj svůj.
Jak děcko bojácné se zakryla, i bílé ruce zahalila v šat a s chvěním jen a plaše, po straně dál stopovala v zrcadle svou tvář.
Hle, vráska na čele! tak jemná jen, však vráskou zůstane a poroste, a tisíc sester táhne za sebou a z jejich ryh se noří příšery,
z nich první stáří, druhá sluje smrt! Ta vráska mluvila, a Marie se děsila juž dát jí odpověď; jen mlčela a strachy chvěla se,
a po kolenou plížila se v kout a sklesla tu pod tíží zoufalství, jak zralý klas pod srpem v podletí, a první slza, krystal perlový,
se zvolna valil přes tvář ubledlou a za ní druhá a pak celý proud. Tak v rose jitra chví se lilie.
Cookies on Poetry Cove