Svit jitra šerý vniká v komnatu; dřív bázlivě se tají v záclonách, teď zlatým pruhem stěny přeměří, na stropu utkví lehkým vlněním,
až s lampy září temně narudlou, jež dohořívá matně v bílém skle, se spojí v jeden přísvit zažloutlý, v němž celá jizba rdí se purpurem.
A rdí se právem. Vše tu v neladu a v směsici a v zmatku malebném, jak uchvátil je vášně běsný vír. Ten k ústům dívky sklání v spánku rty,
ten ruku kolem pasu ovíjí a tiskne, jakby ještě nevěřil, že jeho jest, co dávno rozškubal. Nad nedopitou číši nakloněn
ten ze sna mluví o svých výbojích, ten líbá nahá ňádra, onen zas v klín hlavu klade spitou rozkoší; a růže spadlé ženám s kadeří
se místo ranní rosy průsvitné skví rozlitého vína kapkami, a vůně jich tak silně opojná, jak z objetí, těch snů a polibků
by stkána výše k stropu stoupala. Vše strháno i s hlavy závoje a s bujných ňader šatu okovy, a s nahých šijí perly servané,
jak velké slzy s leskem zkaleným, ve tmavý samet skvostných koberců se rozběhly. Juž lampa zhasíná. Se smrtí její den se probouzí
a ptá se jí: „Co včera bylo zde?“ svit lampy odpovídá: „Orgie!“ a ptá se dne: „Co nyní nastane?“ Den odpovídá: „Viny hlod a soud!“
A lampa, jak by štvána výčitkou, že sloužila svým světlem neřesti, se zachvěje a zhasne docela... Zda šel jsi někdy pustým pralesem,
kde tisícletých kmenů vrcholy se chvěje tisíc bájí neznámých, kde v rozvalených skalin ústupu se černá močál, k němuž chýlí se
směs divých květů, vůně opojné, skal výběžky a staré kořeny, jež vlhkou plísní zvolna šediví: zde noha tvoje v mechu, jehličí,
jež trouchniví zde tiše od věku, zda nestanula, nezachvěla se, jak božím divem náhle dotknuta, když nad močálu temné zrcadlo
svůj zářný kalich lotos pozvedal? V těch vlhkých stínech, rmutných výparech on bílou svoji vznáší korunu, z tmy hledá slunce, které sporými
jen vniknout může k němu paprsky a lepým tvarem květů okrouhlých nad černou tůní neproniklé tmy, jak v dětinné se houpá důvěře!
Ó Marie! tak luzná krása tvá na tento močál úpadku a vin, jak lotosu květ zlatý střásá pel, stín hanby plašíc světlým paprskem!
K tvé kolébce kdys věčná dobrota dva strážné postavila anděly. Z nich jeden chránit měl tvou nevinnost a druhý těla půvab čarovný.
Ó rci, kde jsou ti strážci edenu? Ach první z nich – ó smutná vzpomínko! – juž před dvanácti lety bolestně nad pádem tvojím zalkav odletěl
zpět v čistý éther, jehož nehodna se duše tvoje stala vinou svou. A druhý? Zřím jej; stajen záclonou za tebou stojí spitou lásky snem
a v dlaně jasný tiskna obličej též pláče... ptáš se, proč? Ó nediv se, dnes první vrásku našel hlubokou na průsvitném a snivém čele tvém.
Jak obstojíš teď v návalu těch vln? Proč vnořila jsi v rmutný jejich kal květ lotosový zářné duše své? I krásy anděl nyní pomalu
tě opustí – čím pak ti bude svět? čím láska potom? V klínu matky tvé on tkal v tvé snění duhy kouzelné, před nebezpečím kryl tě v peruť svou,
a když jsi klesla láskou svedena a nevinnosti anděl uražen tě opustil – on tebe omlouval a vždy byl s tebou. Teď i krása tvá
tvé vášně vichrem sžata palčivým se loučíc s tebou pláče nad tebou. Ó spi jen dále! spi jen, Marie, tvé krásy anděl křídla rozepjav
již letí v ráj za prvním strážcem tvým, a taje hořkou slzu bolesti dí k otci světla: „Vyřkni nad ní soud!“ Je ticho v jizbě. Pravidelný dech
jen ozývá se spících. Světla zář, jež stále roste, jak dne přibývá, tká na podlaze zlatých proužků síť, že myslil bys, to hraje nad zemí
mdlý odlesk třpytných křídel andělských. Je ticho v jizbě, sotva chvílemi kdos ze sna promluví neb sebou hne. Snad hledá ňádra, s kterých svezla se
mdlá jeho hlava, nebo hledá rty i ve snu žízniv po jich nektaru. Tu hedbáv zašustí, zvuk polibků, pak dlouhý ston jak něhou unaven,
a ticho zas...
Cookies on Poetry Cove