Jak nad svým hrobem klečí s bledým čelem
a s tváří prostou, nevinnou a smavou,
kdo řek’ by, život nocí že je tmavou,
kde vedle kolébky hned hrob si stelem?
Co žalů chvělo tímto útlým tělem!
Co snů prolétlo touto mladou hlavou,
než zmatkem světa našla cestu pravou,
být v odříkání vlastním spasitelem!
Ó svatá dívko! Svět ti v pohár nalil
svou všecku žluč, však za to do rubáše
tě nade hrobem anděl víry halil.
Na duši mou se kámen pochyb svalil,
můj starý bol, když zírám na tě plaše,
zas pálí mne tak, jako druhdy pálil!