Měl sílu v sobě zdeptat vše, co malé,
co nízké, banální, co sprosté, všední,
děl k duši své jak orlu: Teď se zvedni!
My poletíme stále výš a dále!
Snad k prsům tvým se blížil, Ideale!
i Pravdě, Isidy zřel závoj před ní,
snad stínové, již jiným neprůhlední,
se jasnili mu; snící na své skále
snad Sfinga právě promluviti chtěla –
Však ze všech stran kol takový mráz čišel,
až závrať jemu smysly obestřela.
Ztuh v kámen hnedle, sotva tomu věří,
a darmo ptal se, kam šel, odkud přišel,
a to, jež sdral, v sled chybělo mu peří.