Mandarini.

Na mém šálku z porculánu blaženi a dojati na každou se šklebí stranu mandarini copatí.

Uzavření v sebe zticha stopují kýs rajský sen, patří, jak jim roste z břicha lotosu květ modrý ven.

Kolem nechť svět vře a hlučí, štěstí zdají se být vzor; kontemplace ve náručí co jim citů, vášní spor?

Co jim různá hesla módy? Přeletěla, přeletí... v nich je tolik snů a shody s věčným klidem v objetí.

Šálku slupka průsvitavá když vzplá čaje jantarem, vzplá též jejich lysá hlava růžovým jak požárem;

v oku mdlém se též to mihne v přeletavém úkosu, přece však se nepozdvihne od svatého lotosu.

Často věru utrmácen shonem dne a vřavou již, ptám se v tupém smutku schvácen: Není líp, tu svrhnout tíž?

Žíti svým snům a jen sobě, nechat vše kol v boji hřmět, stát se cizí vlastní době, svých jen ňader pěstit květ?

Nebylo by mnohem lépe, v svoje ztopen nadšení stopovati velkolepé jiných světů vidění?

Zvolna strhat všecky pásky, jež mne víží ku lidem, v Nirvanu zřít bez otázky s usmívavým poklidem?

Jiný hlas však vstává ve mně a já dojat naslouchám: Bojuj, dokud syn jsi země, k snění dost máš času – tam!

Ti dva tvoji čínští svatí v mystické své rozkoši směšní jsou své ve závrati, v extasi své – slaboši.

To je život! – Ať to bolí! tuhé tření sporných ker, hlubá, pracná brázda v poli a pak tichý svatvečer.

Tvoje síla je v tvém činu přes škleb davu i dne tíž; zázrak, jako mandarinu, nestane se ti, přec víš!