Vše opouští mne, i ten suchý květ,
jejž utrhla mi kdysi ruka tvá
v ten krásný čas, kdy jarem luh se smál
a láskou život, setlel docela;
a z prstenu, jenž v chvíli soumraku
kdys na mou ruku s tvého prstu sjel,
a duši tvoji snoubil s duší mou,
dnes najednou mně kámen vypadnul,
a tmavou kadeř, v které viděl jsem
třpyt blažených dnů zářit v budoucnost,
tu v chvíli zlé jsem jednou spálil sám.
Vše opouští mne – jedno zbylo jen,
co poesií lidé v žití zvou,
já ale smutkem, který pláče ze sna.