On měl ji rád. Však hlubším citem tím,
jenž nad flirt zvedá se a k jádru tíhne;
ji s celé duše poznal bohatstvím,
před kterým cynik i v svém ledu jihne.
Ji míti, zváti svou! Toť ideal!
Ji stopoval, za ní se všady bral,
jí básně, kytice a vše, jak víme...
Leč odhodlán, když náhle před ní stál,
jen usmál se a prál:
„Však my si o tom ještě promluvíme!“
Čas letí dál jak okřídlený oř,
svět mnoho od nás chce a v oběť jemu,
ty jiskro citu, utlum se a shoř,
ba v konec dlužno, odříkati všemu.
Sta jiných zájmů, zápasů a snah,
pak nevěděl též, kterak jí byl drah’,
co v jejím srdci pro něj skryto dříme;
vždy nerozhodný jako na vahách
se usmál a děl: „Ach,
však my si o tom ještě promluvíme!“
Tu v únoru, byl právě karneval,
on z plesu unaven již domů přišel,
své našel dopisy – leč teď se
je otevřít, až zítra! Sotva slyšel
hlas tajný v srdci... Nebyla tam dnes,
leč příští týden bude jiný ples,
tam bude snad – tam ve zpovědi přímé
jí poví všecko, co jen pro ni nes’...
Dnes více ani hles,
však my si o tom ještě promluvíme!
A prchl rok a nad hrobem stál již,
nad jejím hrobem, tak to přišlo rázem,
a viděl věnce jen a z kovu kříž
a listí v jeseni se chvící na zem.
Sám v kštici sníh nad jejím hrobem stál
a nevěděl to, jen se v žalu ptal:
„Kam vichrem spějeme a co tu víme!“
A cítil v srdci svém jak velký žal
a škleb, jenž z něho vál:
Však my si o tom ještě promluvíme!