Dnem každým prý život znovu se rodí,
však pro mne to stejná již hádanka!
neb co mi každý den do dlaně hodí,
je věčně tatáž padánka!
Ach, poupata byla – byly i květy,
proč všecko jen pokazil, pohubil mráz?
A padánek stohy rostou mi léty
ach, vědět jen, zdali rozkvetou zas?
Jen jednou, jen jednou, naposled kvésti!
tak plně písní a láskou kvést,
a výsknout ti, bože, v azur své štěstí!
Sám rci, jak málo, jak mnoho to jest!