Mně připadá, jak byl bych malíř vás,
jenž zdobí jejich štíhlé, útlé boky.
Ba, oč jsou horší pestré moje sloky,
z mé duše tryskající zas a zas?
Snět svlačce, jasmín zkvetlý, zimostráz
tkám mezi Faunů, mezi Dryad kroky,
co plný hrozen dráždí Maenad skoky,
jímž v plné prsy zlatý padá vlas.
To hříčky, řeknete, jsou samotáře,
jenž vyplňuje dlouhou svoji chvíli.
Snad máte pravdu, mně to jedno stačí:
Když jedněch očí usmívavá záře
se v přeletu jen k mému štětci schýlí,
dav nechám, ať si lhostejně dál kráčí.