Vstoup’ jsem v šero gotického dómu,
však již na prahu jsem zdiven stál,
vše zdi kolem stály v lesku stromů,
u každého sloupu jeden plál,
celá, dlouhá řada v presbytáři,
kazatelna stopená v nich, září
celý kostel vítězně se smál.
Gotická jen úzká okna šerá
přísně čněla nad bříz vrcholy,
červánků všech žhavých z podvečera
jimi tryskly zlaté plápoly;
světlo v zeleň jásající padlo,
odlesky se na všem kolem kladlo,
v barev výskajících zápoly.
Shora padlo světlo ve tvář světce,
zdola chvěl se reflex mladých bříz,
tak že nejmenší i úder štětce,
každá vlna barvy, každý rys
mluvily o žití, mládí vznětu
starou řečí dávno zašlých světů,
kouzlem krásy vítězící kdys.
A já ptal se mocném v udivení:
„Což sem náhle vnikl velký Pan?
Od všech sloupů i od každé stěny
zelení bříz mladých obetkán?
Což se hroby se životem míří?
Což Bůh mračný v lesku barev hýří,
v radosti háj změněn nářků stan?“
A já obraz v tom zřel doby příští
s celou prvních epoch lahodou,
s věků předsudkových celou tříští
jak se pojí Psyche s Přírodou;
knězem jak jest mezi nimi Krása!
To mi každičký list bříz těch jásá
chvějících se i zde – Svobodou!