Zhas’ právě –v jitra posupnou šeř teď,
na skalisku čněl sám jak přelud divý,
pěn kol něho se roztřískaly hřívy,
a v bok zas proudů šlehala ho změť...
A byla přísná, chmurná jeho zeď
a myslil jsem na jeho plápol snivý,
tak sladký plujícím, tak dobrotivý,
jenž k lodi zdál se volat: Leť, ó leť!
A jako on – tak v životě znám lidi,
jichž oko pouze drsnou stránku vidí,
když slunce, štěstí lidské, mile svítí...
Však přijde noc, tož neštěstí a zmatky,
v tom jako zázrak dojemný a sladký
jim v duši plápol soucitu se vznítí...!