I máj má chvíle, v kterých jaksi váhá,
zda jíti dále přes přírody prah,
jest zrovna jak to srdce, jež se zdráhá,
a má-li milovat, jest na vahách.
Tu zasmuší svůj náhle úsměv slunný
a chladnou prškou maskuje svůj žár,
jest zrovna jak to srdce, v ztichlé struny
jež bouř si láká, beznaděj a zmar!
Však marné přeludy a konec půtek,
zas azur vzplane, pažit zazáří,
toť zrovna jako srdce, jehož smutek
poslední slzou taje po tváři.
A brzy země křídlem písně letí
ve moři světla přímo do nebes,
a srdce padne srdci do objetí
pít rozkoš, jásot, nadšení a ples!