Magnificat.

Jak varhan bouře, plným jezem když zaburácí z píšťal všech, jak z jara kaštany a bezem vlá bouřný mladé Vesny dech:

mou duší zpěv zní chvály, díků, že mohu dýchati, že jsem, a mizí ve vlašťovic křiku, jež vznášejí se nad lesem!

Že mohu chápati a cítit kol valný, velký tvorstva tep, že mohu za vlnou se řítit a ptákem v zkvětlý vpadnout štěp,

že mohu v slunce zraky hroužit, růst, kvésti, nésti plod jak strom, v hvězd jiskření svým citem kroužit a myšlenkou vzplát v letu tom;

že mohu svět a jeho tvary, co obsáhnout lze zrakem mdlým, vzruch snahy, vášní divé žáry, bouř citu schvátit ve svůj rým,

že ne jen, věčná lásko, tebe smím obejmout, však vyslovit, že v sobě nesu peklo, nebe, sám tvor že mohu tvůrcem být;

že mohu ve tvých stopách kráčet a ssáti z tebe nadšení, bych musil peruť v prachu vláčet za tebou, svaté umění!

Co v barvu, v kámen vyhráněno že mluví ke mně řadou let, svět lepší, duchů velkých věno, svět umění, že je můj svět;

že mohu trpět a bol nésti, jej v jiných cítit na vzájem a chápat ono velké štěstí, mít slední asyl v srdci svém;

tam ukrývat, co rajskou zoří kdy kmitlo v šero lidských cest, tam nechat všecko za příkoří strom lidskosti a lásky kvést;

za všecko díky, duše světa, dím tobě v rozmachu svých sil, vím, tvoje míza ve mně zkvétá, tys pouze to, čím kdy jsem byl;

jak bublina z tvé vznořen tůně já ve slunci se na mžik skvěl, tvůj byl jen lesk, tvá byla vůně, nechť splasknu – svět jsem obrážel.

Jak varhan bouře, plným jezem když zaburácí z píšťal všech, jak z jara kaštany a bezem vlá bouřný mladé Vesny dech:

mou duší zpěv zní chvály, díků, že mohu dýchat a že jsem, a mizí ve vlašťovic křiku, jež vznášejí se nad lesem!