Já nevím, četl jsem to nebo snil, však zdá se mi, že sám jsem při tom byl. Na pyšném hradě, který v luh se sklání, magnátská žila ovdovělá paní;
ač hrdá, zpupná, srdce led a mráz, přec lidu jednou vystrojila kvas, a dala vyvaliti vína sudy a rozehráti fujary a dudy.
A dobrý lid se veselil a smál a v jeho středu cigán, šumař stál, a toho paní všimla si a v hrad jej uvedla a kázala mu hrát.
A cigán začal: Struna divě sténá, to prudká melodie bezejmená, stesk lidu v ní a věčné jeho lkání, pláč k tyranu, jenž nezná slitování,
v ní opuštěné krby chudých chatek a dětský pláč a vzdechy sirých matek, bol mladých podvedených srdcí kvílí v té písni. Paní naslouchala chvíli
a brzy řekla: „To není ta pravá, již slyšet chci, toť nota příliš lkavá, já smát se chci, spusť jinou okamžitě!“ A cigán melodii změnil hbitě,
hrál jinou píseň. Paní naslouchala; v té písni divé plesná nota hrála, to jásot byl a hossana a ples, sta zvuků frašných, veselosti jez
byl stržen celý, znělo to a pělo jak mladé dívčí obnažené tělo, jak sokol, volnou perutí jenž mává. Leč paní trpce dí: „To není pravá,
já jinou chci a jinou čekala jsem.“ A housle jiným počaly znít hlasem. To byla píseň prostá, nehledaná, jak chudobka, jež zkvětla v trávě z rána,
jak zvonek zní na hrdle rudé krávy v luh porosený horské do dálavy, jak píseň děcka, které hlídá stádo a sobě zpívá, na světě jsouc rádo,
jak dívka zpívá, kterou všecko těší, i vínek, pod svatý jejž obraz věší. Leč magnátka se mračí pohrdavá: „Tu teprve nechci! to není ta pravá!“
Dál cigán trpělivě struny stiská, msty žehem divokým to z nich teď blýská, to děsný skřek havranův a čekanu, kde o kořist se rvou, než dojde k ránu,
to bubnů třesk, v jichž kvilné epopeji beťára k magnátovi odvádějí, krad, bude viset, krátký proces s ním... Však pomsta bdí a zbytek halí dým,
dým panských zámků, třesk rozbitých pout, a kletba sirotků, vdoviných slzí proud, jenž věky teče dál jak horská láva. A paní vrtí hlavou: „Není pravá
ni tato píseň, jinou ještě zkus!“ A cigán hraje. Žití celý hnus zní v krátkých notách jako rozsekaných, zní v trilkách u kobylky jakby štvaných,
a v křeči jejich šílí genius. Však paní rukou křečovitě mává: „Dost, zaraz, tato teprv není pravá!“ Tu poprv na rozpacích cigán stál,
pak uklonil se mlčky, housle vzal, a magnátce je ironicky dává: „Teď hrajte vy, snad ta bude ta pravá!“ Já nevím, četl jsem to nebo snil,
však zdá se mi, že sám jsem při tom byl.
Cookies on Poetry Cove