Nahý hoch se v útok řítí,
slepý je a křídlatý,
v důlku brady spal jak v kvítí,
mezi ňader poupaty.
Jako šílený juž střílí
v levo, v pravo dokola,
jeho šíp se neomýlí,
každé srdce udolá.
Z Homérovských bojů letí
i z železných štítů sem,
ve paruk a copů změti
maskou kryt a vějířem.
Jeho zlatá střela svistí,
Petrarkův to madrigal,
v keři ptákem, včelou v listí
věky letí dál a dál.
Nevím věru, proč by děda
vnuk měl chladnější hruď mít?
Marný odboj, hoch luk zvedá,
někdo musí terčem být!
Ať si střílí, ať si bodá,
zdolá srdcí tisíce,
kdo se jemu nejvíc podá,
vítěz bývá nejvíce.