Skoro jako malá žínka,
ale právě děcka půl,
empir řek’ bych, Kolumbinka...
panenka na psací stůl!
Co je malé, milé bývá...
Ušetř mi tu hříčku slov!
Sladce malý slavík zpívá
do skuhrání velkých sov.
Příroda to všecko snese,
člověk má si vybírat?
Nevím – ruka má se třese,
takou něhu rozbírat!
Musmé v Žaponsku by byla
žena půl a dítě půl,
jako z porcelánu bílá,
panenka na psací stůl!